Těžký život recenzenta videoher

Když jsme byli malí, tak jsme si přáli být, až vyrosteme, něčím skvělým. A když jsem absolvovali kolečko po popelářích, hasičích, kosmonautech, učitelkách a doktorech, bylo naším dětsko-teenagerským snem stát se recenzentem PC her. Alespoň snem nás, co jsme HRÁČI! Vždyť co může být lepšího, než si celý dny hrát hry a brát za to peníze? Krásná představa, že?

 

Některým z nás se sen i splnil. Stali jsme se recenzenty. A tady pohádka končí. Nastupuje rychlé vystřízlivění a sešup do tvrdé reality. Být recenzentem rozhodně není žádný med. Možná pro ty, kteří si střihnou jednu recenzi za měsíc a honorář berou jako pár kaček na žvýkačku, při studiu některé VŠ. Proč se poflakovat na kolejích mimo zkouškové období jen tak zbůhdarma. A člověk stejně "paří.

 

Recenzent, který se tím živí, se rozhodně nevyznačuje tím, že by rozjařeně jódloval a pěl ódy na radost, kdykoliv uvidí novou hru. Zpravidla k ní dojde tak, že ji po něm hodí šéfredaktor s výkřikem, potřebuju to do uzávěrky (a ta je pozítří a to ještě v lepším případě). Máte necelé tři dny a dvě noci, abyste hru zahráli, aspoň trošku prozkoumali, osahali a napsali aspoň zdánlivě zasvěcené rewiev.

 

Vy potíte krev, hrajete celé noci, a po dvou dnech a nocích beze spánku a jídla vypotíte něco, aby to bylo zasvěcené, zajímavé, vtipné a čtivé. Snažíte se i o objektivitu, ale to většinou nejde. Žádná recenze není objektivní. Je vždy více či méně subjektivní. Odráží se v ní osobnost recenzenta, jeho znalost hry, žánru, postoj k žánru, nezřídkakdy i postoj k výrobci (každý z nás má nějaké zkušenosti s více, či méně odfláknutými hrami i od velmi renomovaných firem) a mnoho dalších věcí včetně nálady a zdravotního stavu (po prohýřené noci bývají hodnocení o poznání horší).

 

Pak to odevzdáte a editor Vám to zveřejní. A začne druhé kolo "pláče a skřípění zubů." Nastoupí čtenáři a celé to sepsují. Když napíšete, že je hra dobrá, hned se dozvíte, že ne, že je to naopak. Že je špatná a jste například obviněni, že si Vás výrobce koupil. Když napíšete, že je hra špatná, tak se do Vás pustí další (často ovšem titéž čtenáři, kteří prostě musí být proti vždycky a všude) a hned Vám vmetou do tváře, že je hra naprosto skvělá a Vy jste si prostě jen zasedli na výrobce, protože Vás nepodplatil.

Samostatnou kapitolou pak je srovnávání jednotlivých recenzí. Jak to, že tenhle dal hodnocení 95%, když tam ten dal třeba jen 50%? Jak to, že tenhle píše, že je hra záživná a hratelná a jiný, že je to nuda k ukousání? Ale laskavý čtenář už ví, že recenze i hodnocení jsou rozdílné, prostě proto, že jsou subjektivní. Recenzent jen říká, jak se ta hra líbila jemu a co on si o ní myslí a jaký má k ní postoj. A čtenář recenzí si časem najde svého autora, který bude korespondovat s jeho názory a bude jeho recenze brát za směrodatné pro sebe.

 

Vraťme se však k našemu chudáku recenzentovi. Tedy projde si svým peklem v komentářích, na které nemá cenu ve většině případů reagovat. Kouká na to jako pecka a zkoumá sám sebe, zpytuje svědomí, hledá chybu ... Prochází si svým očistcem. Shrnula bych to slovy:

 

Psát recenzi, je jako jet holým zadkem po ostrém struhadle do bazénu, který je plný jódu.

 

A já děkuji laskavým čtenářům, kteří si toto všechno uvědomují. Píšeme pro Vás a potíme krev. A ten bazén s jódem od Vás na závěr, si ve většině případů nezasloužíme.